Opravdu budeme už jen trpět?

Mám v pěstounské péči dvě sourozenecké skupiny, celkem sedm dětí a to už čtvrtým rokem. Každé z mých dětí si prošlo tvrdou životní etapou v biologické rodině i v dětském domově. Nějak nás život svedl dohromady a všichni společně se teď pokoušíme alespoň zmírnit, když již nelze zcela vymazat, bolestivé a traumatizující následky dosavadního bytí, které jsou hluboce vryty do dětských duší.

   Nikdy jsem si nepomyslela, že to bude chvílemi tak těžké. Že obtíže a překážky budou, tak na to jsem byla připravená životem i prodělaným kurzem zaměřeným na katastrofické scénáře. Ale že někdy to chvílemi bude až skoro neúnosné, mne nenapadlo ani v těch nejchmurnějších představách.

   Prakticky vše začalo před dvěma léty. To jsem ještě žila v domnění, že leckteré deprivované dítě si o větší dávku pozornosti a lásky neumí říct jiným způsobem, než že provede nějakou vylomeninu, tak jako můj syn. Když jsem s ním pak rozebírala různé jeho prohřešky a provinění, docela se mi i dařilo dovést jej k pochopení, kde udělal chybu, co nezvládl a co má v sobě do budoucna poopravit. Pak ale jednoho dne povalil vlastní sestru na postel a rozhodl se pokusit o svůj první pohlavní styk. Jemu bylo devět, sestře sedm. Naštěstí pohořel. Sestře ale připomenul krutou minulost...A já, až po odeznění šoku a vnitřním úporném rozebrání situace pochopila, že žádné pohlavní pudy pokus neodstartovaly. To pouze jeho touha v něčem vynikat, být první, být jedničkou v očích těch druhých, byla tím pravým impulsem! Kamarád se pochlubil, že si našel holku, dal jí už i pusu a ten můj kluk takovou informaci nemohl strávit. Neunesl pomyšlení, že nemá stejně jako ten druhý a že vlastně zaostává. To přece jenom ON musí mít od života vše k dispozici! A když mu ten život sám od sebe nic neposkytne, tak má přece právo jít a vzít si to sám! Proto to tenkrát udělal...

   ...Za nějakou dobu začal mít dvě tváře. Před námi všemi doma byl vzorný a hodný chlapec, který je vděčný, že jej má někdo rád, který si váží toho, že se mu trpělivě vysvětluje v čem udělal chybu, kdy a jak má ustoupit, jakým způsobem si má obhájit své, který si nesmírně cení všech rad, který ví, co je slušné chování a řídí se jím. Před druhýma ale ze sebe dělal nejvíce utiskované dítě na světě, které doma nic nesmí, vše je mu odpíráno a zakazováno, nikdo jej nemá rád a já už vůbec né, zkrátka trpí neskutečným způsobem. Ustavičně si na veřejnosti na nás stěžoval. Bylo těžké vnímat a tolerovat takový rozpor, ale daleko těžším a unavujícím bylo neustále někomu vysvětlovat, že pravda je úplně někde jinde a kluk předkládá "realitu", která je velmi silně zkreslená a podává ji s určitým cílem - vztáhnout na sebe veškerou pozornost toho druhého, být pro něj tím jediným. Dodnes si na nás stěžuje, dodnes plýtvám energií na vyvrácení jeho zkazek...a né u každého najdu pochopení.

   Předminulý týden na nás doma vykřikoval, že se zabije, že si něco udělá a když neviděl reakci, kterou si vysnil, tak se nechal slyšet, že nás všechny pozabíjí a vůbec mu to nebude líto. Nechce již s námi bydlet pod jednou střechou, radši půjde zpátky do děcáku. No a co, že ztratí kamarády a rodinu?! Stejně ho tady doma, ani ve škole nikdo nemá rád! Všichni jsme si z něj udělali terč svých provokací! Každý mu tady ubližuje a dělá mu naschvály! Se...na naše i moje rady, on si vše vyřeší sám! Nikdo jej nebude poučovat nebo mu dokonce radit! Vše si rozhodne sám, kašle na nás!...Když jsme pak zase seděli a hledali příčinu jeho afektivního výpadu, byl spokojený a usmíval se. Byl přece středem, byl jedničkou, strhl na sebe veškerou naší pozornost.

   Dnes poprvé nepřišel ze školy domů. Hodinu jsem čekala, telefonovala jeho kamarádovi, třídní učitelce. Pak jsem starší dcery pověřila hlídáním malých a utíkala jej hledat po okolí i do školy. Po prohledání všech zákoutí školy, ředitelka popadla seznam spolužáků a začala telefonicky zjišťovat, zda některý z nich něco neví. Hned třetí rozhovor nás navedl správným směrem. Syn se domluvil s kámošem a jel k němu domů. Jen tak, na návštěvu. Paní ředitelka mne svým autem odvezla na adresu kámoše a sotva jsme dorazili, volala mi kamarádka, že kouká z okna na mého syna, jak se loudá domů. Než jsem se vrátila domů já, stačil každému z bratrů vynadat do ču..., každé sestře do svi...pitomých a namyšlených, poslal všechny do pr...a nařídil, aby drželi hubu a vysr...se na něj, že on na nás také se...Zamknul se na záchodě a přes dveře řval další nadávky a urážky. Všechny mé zbývající děti zalezly do svých pokojů a nehybně seděly na židli, polykajíc slzy bezmoci. Z očí jsem jim vyčetla jak hluboce a bolestně jsou zasaženy takovým nepřátelským výpadem. Nic mu přece neudělaly!...Můj syn věděl, že jsem již doma, věděl, že za ním půjdu. Přesto opět zařval na celý barák "Nese...te mě!"........

   Asi bych teď měla sedět s hlavou v dlaních, nezadržitelně plakat a hlasitě vzlykat. Vždyť dnes v podvečer jsem se neudržela a vlepila pohlavek!...Zatím tady jen postávám u okna a snažím se ovládnout svůj pocit bezmoci i zoufalství...Mému klukovi je teprve jedenáct. Teprve jedenáct! Je velmi bystrý, přemýšlivý, vnímavý, ale nezvládá své emoce. Je agresivní slovně i fyzicky. Ve škole je sám problém, třídní důtky nepočítám, ředitelskou má jednu, stejně tak dvojku z chování z konce páté třídy....A dobrý rok mám pocit, že mě svým veškerým jednáním vydírá pro svoji touhu soustředit veškerou mou pozornost jen a jen na něj. A poslední dobou vlastně nás všechny! Stupňuje svoji agresivitu a již mu nestačí ve škole vybíjet svoji zlost a nespokojenost na spolužácích i učitelích, začíná i doma. Kam až to povede? Dokáži ochránit ostatních šest členů domácnosti před jeho výpady a agresí? Jak to zvládnu udržet vše v patřičných mezích? A zvládnu to vůbec? Vždyť dnes v podvečer jsem selhala!!!