Tak já nevím, asi se nechám odstřelit!

Ještě do nedávna jsem se domnívala, že když se budu s dítětem učit, zkoušet jej ze všeho možného, vysvětlovat novou látku jinačími slovy než učitelé ve škole, doučovat doposud nepochopené, tak že činím pro jeho rozvoj intelektu - inteligence co mohu. Samozřejmě, slovem "rozvoj" předpokládám zvyšování a zdokonalování již získaného.

Nyní stojím před záhadou a popravdě řečeno, tentokrát má inteligence na správné rozuzlení asi nestačí. Popořádku:

   Před půl rokem školní psycholožka chválila a do nebes vynášela inteligenci a bystrost mého jedenáctiletého syna, kterého mám v pěstounské péči třetím rokem. Ve spolupráci s třídní učitelkou vytvořila ve mne pocit, že pokud kluka nepřihlásím na gymnázium, zkazím mu celý život a zachovám se jako macecha, nikoli jako starostlivá máma, byť nevlastní. V samotném klukovi pak obě podporovaly nezdravé sebehodnocení a nepochybovačnost o své jedinečnosti a vysoké inteligenci vzhledem k ostatní spolužákům.

   Vznášela jsem námitky, že chytrým a bystrým můj klučík sice je, ale jeho dosavadní hodnocení ze strany paní učitelky třídní je velmi nadhodnoceným a vyjadřuje spíše její osobní náklonnost k mému synovi než skutečné znalosti dítěte. Neustále jsem opakovala, že každá sebemenší změna v zaběhnutém systému kluka rozhodí, činí nesoustředěným, zviklá jeho sebevědomí a jistotu, což vše pak vede k jeho nepředvídatelnému chování, které je agresivním a vulgárním. Už jen přestup na druhý stupeň základní školy, který sebou přináší více a hlubšího učiva, náročnější požadavky a odlišnosti jednotlivých učitelů, mého kluka znejistí a bude příčinou zhoršeného chování i školních výsledků. Nesouhlasila jsem s nadšením těch dvou a oponovala, že je mi milejším, aby syn postoupil na druhý stupeň základní školy, úspěšně jej zdolal a teprve pak přešel na středoškolské studium, než aby šel na gymnázium z páté třídy, po měsíci jej vyrazili pro nepředvídatelné chování a agresivitu, nedostatečné studijní výsledky...Byla jsem osamocenou a podlehla jsem.

   Se synem jsem absolvovala přijímací řízení na gymnázium. Ze 129 uchazečů byl 123, přijímali 60 žáků, syna nikoli. Neseriózní známkování mého syna, nadhodnocování známek se tak potvrdilo.

   Před ukončením páté třídy velmi hrubými výrazy můj syn napadl třídní učitelku a vyfásnul dvojku z chování. Školní psycholožkou mi bylo sděleno, že jsem kluka znejistila v jeho sebevědomí, vůbec jsem jej nepodpořila ve zvládnutí nepřijetí na gymnázium a dostala jej do velkého znejištění, až deprese. Za jeho agresivní chování tak vlastně můžu já.

   Syn přešel na druhý stupeň té samé základní školy. Z vyznamenaného jedničkáře je v současnosti slabý trojkař, který si velmi často dovoluje změnit repertoár a donese pětku. Pozítří si jdu pro Třídní důtku za rvačku s mladší sestrou, se kterou praštil o zem, a za ohodnocení učitelky "Ty krávo pitomá".

   Školní psycholožka se nechala slyšet, že by si potřebovala udělat nové intelektové testy mého syna. Ty, které má k dispozici jsou již zastaralé a ona má obavy, zda můj kluk je vůbec schopen zvládnout šestou třídu...

   Tak, já nevím. Vůbec tomu nerozumím. Ještě před půl rokem byl můj syn pro psycholožku velmi nadaným a inteligentním, patřil na gymnázium, teď je z něj podprůměr, který možná nezvládne šestou třídu!...Nerozumím tomu!...Že bych intenzivní přípravou do školy dítěti snižovala inteligenci?...Nevím, nevím...

   Asi se nechám odstřelit!...